Onemocnění pohybového aparátu u psů - příznaky, diagnostika a léčba

Co způsobuje poruchy pohybového aparátu u psů?

Poruchy pohybového aparátu u psů mohou být způsobeny různými faktory, a to jak genetickými, tak environmentálními. Zde jsou uvedeny některé z hlavních příčin:

1. Dysplazie kloubů: Jedná se o jednu z nejčastějších příčin muskuloskeletálních problémů u psů. Dysplazie kloubů může být způsobena jak genetickými a dietetickými faktory, tak i dalšími faktory prostředí.

2. Degenerativní změny kloubů (artróza): Degenerativní procesy v kloubech, známé také jako artróza, se mohou vyskytovat u psů různého věku, zejména u starších zvířat. Mohou být způsobeny předchozím traumatem, nadměrným zatížením kloubů nebo genetickou predispozicí.

3. Zlomeniny kostí: Úrazy, pády nebo fyzická aktivita mohou vést ke zlomeninám a jiným poraněním kostí, které mohou způsobit potíže s pohyblivostí a další problémy pohybového aparátu.

4. Abnormální vývoj kostí: Abnormality ve vývoji kostí a kloubů, které mohou být genetické nebo způsobené špatnou výživou či péčí o životní prostředí během růstu, mohou vést k problémům s klouby.

5. Nadměrná fyzická aktivita: Nadměrná fyzická aktivita, zejména u mladých psů, může vést k přetížení kloubů a svalů, což může přispět k poruchám pohybového aparátu.

Jaké je nejčastější onemocnění pohybového aparátu psů?

Dysplazie kyčelního kloubu je časté onemocnění, ke kterému jsou náchylní psi velkých a rychle rostoucích plemen. Patří mezi ně například novofundlandští psi, pyrenejští horští psi, němečtí ovčáci, mastifové a labradoři. Onemocnění se může vyskytnout také u tzv. chondrodystrofických plemen, tj. psů s krátkými končetinami a relativně dlouhým trupem (např. corgi, buldočci a shih-tzu).

Dysplazie kyčelního kloubu má jak genetické, tak environmentální příčiny. To znamená, že psi v rámci uvedených plemen mají soubor genů, které je ke vzniku tohoto onemocnění předurčují, ale nemusí k němu nutně dojít. Na vzniku příznaků se do značné míry podílí také životní styl zvířete a obezita. Psi, kteří jsou velmi fyzicky aktivní, často stoupají do schodů, ale také psi s nadváhou budou náchylnější k rozvoji dysplazie. Na rozvoj příznaků onemocnění má vliv také špatná výživa.

U psů bez genetické predispozice je velmi nepravděpodobné, že se onemocnění vyvine, i když dochází k většímu zatěžování končetin.

Kyčelní kloub se skládá ze dvou struktur spojených vazy: acetabula kyčelní kosti a hlavice kosti stehenní. Celek je obklopen kloubním pouzdrem vyplněným mazivem, které zajišťuje kluznost kloubních ploch.

V průběhu dysplazie kyčelního kloubu se pouzdro obklopující kyčelní kloub uvolňuje. To vede k abnormálnímu vývoji kloubu. Pánevní jamka kyčelní kosti se stává mělkou a kloubní plochy kostí jsou nesouměrné, což se stává příčinou přetrvávajících bolestí.

Dysplazie kyčelního kloubu může přispívat ke snížení pohybové aktivity psa. Mezi další příznaky patří takzvaná "kulhavá chůze", snížená pohyblivost kloubu po odpočinku a "cvakání" při sedání.

Léčba dysplazie závisí na závažnosti stavu. Onemocnění v časném stadiu lze zmírnit kontrolou hmotnosti, podáváním léků proti bolesti a chondroprotektiv. Pokročilé případy vyžadují chirurgický zákrok.

U psů plemen náchylných k dysplazii se doporučuje provést kontrolní rentgenové vyšetření kyčelních kloubů ve věku kolem 14-16 týdnů, a to i v případě absence klinických příznaků.

Osteoartróza

Osteoartróza (OA) je proces zahrnující degradaci chrupavky a kosti, doprovázený zánětem kloubů. Výsledkem je bolest a kulhání, zejména po delší nehybnosti. V pozdějších stadiích onemocnění dochází k nadměrnému rozvoji kostní tkáně uvnitř kloubů (osteofyty) a fibróze kloubního pouzdra.

K artritidě jsou nejvíce náchylní starší a obézní psi, ale může se vyvinout i v důsledku jiných onemocnění (např. již zmíněné dysplazie kyčelního kloubu) u mladých psů.

Osteochondróza

Osteochondróza (osteochondritis dissecans - OCD) je také onemocnění velkých plemen, jako jsou zlatí retrívři, rotvajleři, labradoři, němečtí ovčáci, bernardýni a bernští salašničtí psi. Obvykle postihuje psy ve věku 5 až 10 měsíců a obvykle postihuje oba ramenní klouby.

K onemocnění přispívají abnormality ve vnitrokloubní osifikaci epifyzárních chrupavek kostí. To vede k jejich špatnému vyživování a ztluštění. Výsledkem je destrukce chrupavek a jejich oddělení od kostního pouzdra. To způsobuje zvířeti značné potíže. Poškozené kousky chrupavky se usazují v kloubu a stávají se příčinou přetrvávající bolesti.

Onemocnění se projevuje kulháním, přiblížením loketních kloubů k trupu a atrofií svalů v oblasti lopatek.

Léčba zahrnuje artroskopii, endoskopické vyšetření kloubu se současným odstraněním oddělené chrupavky. Jedná se o minimálně invazivní metodu, s krátkou dobou rekonvalescence a žádnou recidivou po léčbě.

Vykloubení pately

Čéška je součást kolenního kloubu, která je jaksi zapuštěna do šlachy čtyřhlavého svalu stehenního. Její účelem je usnadňovat jeho funkci. Čéška klouže po kostěné struktuře zvané femorální blok. Usnadňuje tak napřímení kolenního kloubu silou kontrakce čtyřhlavého svalu stehenního.

K vykloubení čéšky může dojít traumaticky u každého psa, nicméně existují určité plemenné predispozice, které způsobují anatomické abnormality, které výrazně usnadňují vznik tohoto onemocnění. Nejčastěji se vyskytují u jorkšírů, trpasličích špiců, bostonských teriérů a pudlů. Náchylní k tomuto onemocnění však mohou být i velcí psi.

V závislosti na velikosti zvířete dochází k různému vykloubení čéšky. U malých psů dochází k vykloubení mediálně, tj. směrem k tělu. U velkých plemen je tomu naopak. U nich se čéška posouvá laterálně, tj. směrem k vnějšímu prostředí. To je způsobeno odlišnou anatomií a rozdílnými silami mezi kyčelním a kolenním kloubem.

Během klinického vyšetření veterinární lékař na základě těchto kritérií klasifikuje stupeň vykloubení čéšky:

• I - patelu je možné manuálně vykloubit, ale po zastavení tlaku lékaře se vrátí na své místo.

• II - patelu je možné manuálně vykloubit, ale po zastavení tlaku lékařem se nevrátí na své místo a je třeba ji znovu vátit do fyziologické polohy.

• III - čéška je většinu času vykloubená, ale je možné ji pomocí síly dostat do fyziologické polohy.

• IV - čéška je trvale vykloubená a nelze ji manuálně navést do správné polohy.

Co je to spondylóza u psa?

Spondylóza u psa je onemocnění zahrnující degenerativní změny páteře, které vedou k tvorbě tzv. kostěných výrůstků (osteofytů) na povrchu obratlů. Tyto změny mohou způsobovat bolest, ztuhlost páteře a omezení pohybu psa. Onemocnění je častější u starších psů a velkých plemen, ale může se vyskytnout u psů jakéhokoli věku a plemene. Pravidelná vyšetření a správná veterinární péče jsou klíčem k diagnostice a léčbě spondylózy u psů.

Diagnostika onemocnění pohybového aparátu

Základním diagnostickým nástrojem u onemocnění pohybového aparátu je rentgenové vyšetření (RTG). Tato metoda umožňuje velmi dobře zobrazit kostní elementy a posoudit závažnost onemocnění.

Rentgenové vyšetření často vyžaduje umístění zvířete do poloh, které pro něj nejsou přirozené, proto se často provádí pod sedativy. Pes je pak pod vlivem léků, které ho uspí a umožní správné pořízení rentgenových snímků.

Novější a stále poměrně málo dostupnou diagnostickou a terapeutickou metodou je artroskopie, tj. zavedení speciální kamery do kloubu, která umožňuje vizuální kontrolu jeho vnitřku. Používá se při diagnostice osteochondrózy a ruptury zkřížených vazů.

Poruchy pohybového aparátu - shrnutí

Onemocnění pohybového aparátu vedou u psů nejčastěji ke kulhání a snížené pohyblivosti. Tyto stavy jsou ve většině případů velmi bolestivé a vyžadují nasazení vhodné farmakoterapie ke zlepšení komfortu zvířete.

Hlavní diagnostickou metodou používanou u onemocnění pohybového aparátu je rentgenové vyšetření.

Léčba poruch pohybového aparátu zahrnuje vhodnou farmakoterapii, suplementaci, rehabilitaci a dokonce i provádění chirurgických zákroků.

Pokud u svého zvířete zaznamenáte znepokojivé ortopedické příznaky - neprodleně navštivte svého veterinárního lékaře.